|
aneb na návštěvě u největšího výrobce letadel na světě
Když
se řekne Boeing,
tak se mi vybaví především obrovská tradice v letectví. Již
po desetiletí patří k absolutní světové špici, jeho
letadla létají po celém světě a tisícové série jednotlivých
modelů jsou doslova úctyhodné. Začátkem letošního roku
byl vyroben například „pětitisící“ Boeing 737. Minulý
měsíc zástupci firmy předali „dvoutisící“ B 737 NG New
Generation. Pojmy jako „Jumbo“ či „Triple Seven“
/B-747, B-777/ jsou stejně pověstné jako legendární
citově zbarvená přezdívka „Bulík“, která jasně naznačuje,
že „sedmtřisedmička“ je
nejen do nepohody, ale také že si nechá leccos líbit.
Boeing
je nejen charismatický výrobce
letadel, jež po léta fascinuje generace milovníků létání,
ale i rekordů má na rozdávání. Nejen po mnoho let nepřekonané
Jumbo či „triplsevn“, největší dvoumotorový stroj na světě.
Strhující však Boeing není jen v konstrukci a
vlastnostech svých letadel, ale i
výrobě, kde se často používají unikátní
technologie. Prvenství má však i v jiných oblastech.
Jen pro zajímavost „Jumba“
a 777 se vyrábějí v absolutně největší hale
na světě, která kdy byla postavena.
Není
tedy divu, že když jsem nedávno dostal pozvání od Boeingu a
SkyEurope, která je v současné době v Praze
strojově bezkonkurenčně nejmoderněji vybavenou leteckou
společností k návštěvě výrobních závodů, bylo na
první pohled zcela jasné, zdali strávím konec června na
mistrovství světa ve fotbale /kam jsem měl původně namířeno/
či v americkém Seattlu. Mimo jiné i proto, že součástí
tohoto „tripu“ byla i poměrně nestandardní cesta zpět do
Evropy. Z linky si prostě „vezmeme“ ten správný
stroj, pátý v pořadí OM-NGE a vydáme se s ním přes
Grónsko na mateřskou základnu SkyEurope do Bratislavy.
Již
začátek byl naprosto úžasný. Sraz totiž nebyl v Praze
či Bratislavě, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale v Seattlu
na letišti. I když v okolí amerického „města
letadel“ jsou nejméně čtyři letišťě, kde mohou přistávat
největší stroje, pro běžnou dopravu slouží v současné
době jediné, a to Seattle Tacoma. Sraz byl devatenáctého a
stačilo pouze zavolat nebo poslat mail v kolik přiletíte.
Jak
se dostat do Seattlu
Vzhledem
k tomu, že Seattle leží v severní části západního
pobřeží USA, skýtá se pro každého cestovatele nepřeberné
množství možností jak se tam dostat. Podle zvolené trasy můžete
strávit v letadle čistého času od 12 až do 25 hod. Možností
je opravdu hodně. První, která mne zpočátku uchvátila,
vedla lehce kolem světa z Prahy přes některý evropský
hub do některého asijského města jako je například
Singapur, Soul, či Hongkong. Pak již přímo přes Pacifik do
Seattlu. Romantické představy mne však opustily velmi záhy.
Při sečtení celkové doby, kterou strávím v letadle
jsem si uvědomil jak asi budu schopen vnímat a pracovat v cílové
destinaci. Kdybych však jel na dovolenou, některá z obdobných
tras by určitě zvítězila. Druhou a většinou leteckými
společnostmi nabízenou variantou byl let s dvojím mezipřistáním,
jedním Evropě druhým v Americe. Také zde bylo mnoho
variant. Z Londýna, Paříže, Frankfurtu či Amsterodamu na
jedné straně až po New York, Atlantu Miami, Chicago, Los
Angeles či Cincinety na straně druhé. Samozřejmě také lákavé
pro každého, kdo má rád mnoho letadel pohromadě. Letová
doba zhruba 17 až 20 hodin a většinou k prasknutí přetížená
jmenovaná letiště
a z toho pramenící možnost případných problémů
rozhodly o tom, že i tuto variantu jsem posléze vzdal.
Po
podrobném prostudování jsem usoudil, že absolutně nejlepší
pro cestu z Evropy do Seattlu je v tomto případě
letět s některou evropskou společností přes Island a
Grónsko přímo do Seattlu. Zde sice bylo variant relativně málo,
ale v součtu pro a proti to bylo zcela jistě nejlepší
řešení. Vzhledem k tomu, že u interkontinentálních
letů preferuji čtyřmotorová letadla, pak jednoznačnou
volbou byly pouze dvě varianty s „Jumbem“ či
Airbusem A
340. Optimální
let se 747 jsem nenašel, naopak „třistačtyřicítka“
od SAS byla k tomuto účelu jak „ulitá“. Jednak je to
letadlo velmi dobré a když pro nic jiného tak pro srovnání
s konkurencí, ke které právě směřuji.
Po
skončení „trasového
studia“ jsem si řekl, že by bylo dobré mé výsledky
zkoumání konzultovat, protože
pouhý internet a jisté znalosti prostředí, které mám za léta
psaní o letadlech ještě nemusí znamenat tu zcela nejlepší
volbu. Ke konzultaci jsem zvolil Student Agency, a to
hned ze dvou důvodů. I když to možná může působit jako
reklama, v minulosti jsem se na tuto agenturu několikrát
obrátil v různých oblastech a vždy bylo vše O.K. Za
druhé mne zajímalo jak pracuje náš nejúspěšnější
prodejce letenek. A jak se záhy ukázalo, byla to volba ještě
lepší, než se dalo předpokládat. Nejen to, že aniž
bych se slovem zmínil o svých preferencích, byla mi na
tuto trasu doporučena mnou preferovaná linka
SAS. K mému velkému úžasu ještě o polovinu
levněji, než činila ta nejlepší nabídka včetně samotné
letecké společnosti. Zhruba za 14 800 Kč i s letištními
poplatky, tedy více než o polovinu levněji, než za co
absolvovali let kolegové, kteří dílem letěli část trasy
se mnou, dílem pak trasou obdobnou.
Rozdíl byl pouze v tom, že má letenka stála o
polovinu méně než letenky ostatní.
Seattle,
město ve znamení Boeinga
Seattle
je svým způsobem úžasným městem. Z mnoha důvodů. Na
rozdíl od většiny velkých amerických měst je tu velmi příjemné
mírné i když často i deštivé počasí. V létě tu
není nesnesitelné vedro a v zimě zde není ani nepříjemná
zima. Zatímco v červenci a v srpnu je průměrná
teplota kolem 24 stupňů, tak prosincové či lednové teploty
neklesají pod nulu. Seattle ovlivnili zcela jistě nejvíce dva
muži. Oba pak poznamenali nejen americkou, ale i světovou
historii zásadním způsobem. Zatímco nejbohatší muž světa,
král Microsoftu, Bill Gates dal světu například Windows či
Office, tak William
Edward Boeing postavil základy pro největší letecké impérium
na světě. Ostatně touha létat je vidět v městě na každém
kroku. Jak již bylo řečeno, v nejbližší vzdálenosti
od „city“ je několik letištˇ. Součástí veřejného
Boeing Field je i velká základna malých sportovních
strojů a samozřejmě i legendární Museum of flight. Jedno z největších
ve svém oboru na světě. Od dob průkopníka Wiliama Boeinga
se zachovala i obrovská obliba hydroplánů, kterých je za
slunného počasí vidět nad městem větší počet. Největším
symbolem a také jedním z největších zaměstnavatelů
je Boeing, především pak jeho blízké
závody v Rentonu a Everettu, z kterých přineseme
v blízké době samostatnou reportáž.
Seattle
- Boeing Field /King County
 Šancí
jak letět z Boeing
Fieldu na interkontinentální trase není mnoho. První a přiznám,
že asi nejzajímavější, je mít nejméně jednu zbytečnou
miliardu korun /což je momentálně cena nejlevnějšího
dopravního Boeingu konkrétně pak 737 NG/, nebo musíte být
členy posádky, která jej letí převzít. Další variantou
je /a to byl náš příběh/, že musíte být Boeingem pozváni.
Každopádně odlétat z tohoto letiště je obrovský zážitek.
Letiště je sice relativně obrovské, ale díky současnému
poslání má pouze maličkou odbavovací „haličku“,
respektive ani haličku ne, protože ta slouží i desítkám
dalších účelů. Tedy odletové prostory jsou jedna pěkná místnost
vybavená pohodlnými křesly.
Ten kdo zná velmi přísné a často i značně komisní
americké imigrační úředníky, musí na tomto letišti
zaplesat nadšením. Zde se totiž
vůbec nechodí mezi provazy natož pak ve frontách. Co
více, zde žádné přepážky neexistují. Pouze jedna milá dáma
u vedlejšího stolu volá jednotlivě k sobě zúčastněné,
kontroluje pasy a odškrtává si jména na seznamu. Původně
jsme se domnívali, že tak rafinovaně pomáhá imigrační
policii, aby měla vše řádně připraveno, ale později jsme
pochopili, že tomu tak není a že jsme právě absolvovali
pasovou kontrolu, určitě jednu z absolutně nejpříjemnějších
vůbec.
Před
lety sloužil Boeing
Field /King
County
jako mezinárodní letiště pro Seattle a zároveň i
pro Boeing. Stačí se však mrknout na frekvenci dopravních
linek v této oblasti a produkci továrny a je zcela zřetelné,
že dříve či později se muselo najít řešení s oddělenými
letišti. Pro dopravní linky tak slouží nedaleké mezinárodní
letiště Seattle-Tacoma
Int'l Airport. V posledních letech se však někteří
velcí dopravci /jako
například Southwest Airlines/ chtěli vrátit, avšak vzhledem
k nedostatečné kapacitě letiště obdobné aktivity skončily
nezdarem. Na letišti je tak stále především základna
Boeingu, je zde také tradičně velký hub letecké pošty i
velmi silné zázemí sportovního létání. Jestli se někdo
domnívá, že Boeing Field je první letiště, odkud se nové
stroje odlepí, tak to je omyl. Tady se stroje pouze drobně
dolaďují, či předávají zákazníkům, kouzlo z volného
letu však získávají přímo u svých výrobních hal v blízkém
sousedství. Velké letouny jako je Jumbo či 777 v Everetu
na Snohomish County Airport/Paine Field.
737 NG a v nedávné budoucnosti i 757 se rodí v závodě Rentonu,
kde je od Renton Municipal Airport dělí pouze dva maličké můstky
přes místní potok.
Vzhůru
do Bratislavy
Boeing
737 je letounem pro krátké a střední tratě. Z toho
tedy zcela jasně vyplývá, že není vhodný k dlouhým
mezikontinentálním letům. Ale vše je relativní. Samozřejmě,
že i tuto vzdálenost bez problému zvládne. Pouze však za
dodržení určitých podmínek.
Hlavním kritériem, respektive možným omezením, je
nejdelší povolená doba letu
od nejbližšího letiště. Podle toho se také řídí trasa.
Samozřejmě nejvíce mohou mezikontinentální čtyřmotorová
letadla, pak třímotorová, speciální dvoumotorová a
relativně nejkratší jsou
„dvoumotoráky“ pro krátké tratě. Ty by měly být
v každém bodu letu vzdálené od nejbližšího záložního
letiště maximálně hodinu letu z každého bodu plánované
trasy. I když přelet nového stroje je vždy o něčem jiném
než běžné linky, byl jsem velmi zvědav jak se náš OM-NGE
srovná s mnohonásobně delší tratí, než na které
bude normálně sloužit.
 Když
se dodává nový letoun třeba ze Seattle do L.A. či Toronta
nebo Airbus z Tolouse do Prahy či Frankfurtu, tak je
vlastně dodávací let svým charakterem velmi podobný těm
linkovým . Když pro nic jiného, tak pro značné množství
letišť. Když například letíte v kokpitu a máte možnost
sledovat celé panorama před sebou, zdá se vám
Evropa letišti
doslova „prošpikovaná“. Každou chvíli pod sebou máte
runway, ať již civilní či vojenskou základnu, tedy naprostá
pohoda. Zcela jiná situace je, když si prohlédnete, jak vypadá
trasa ze Seattlu do Evropy.
Vyhrazeno
profíkům
Přiznám
se, že když jsem poprvé slyšel, že zalétávání nového
letounu trvá pouhých dvakrát 2 hodiny 20 minut a tedy i na
cestu do Bratislavy bude mít za sebou pouhých necelých pět
hodin letu, tak jsem v prvním
okamžiku zalitoval, že jsem si neopatřil i zpáteční
letenku na „normální“ linku. Vzápětí jsem si však uvědomil,
že v době dokonalých computerových analýz je všechno
jinak. Počty jsou jednoduché. V historii bylo vyrobeno 5
000 B 737. Velká část z nich byla přepravena evropským
aeroliniím po identické trase. Tedy kdyby byly jakékoliv
problémy s lety na těchto delších dodávacích trasách,
režim zalétávání by byl nepochybně delší. Přesto se mi
zdá úžasné když se letoun vydá
takřka rovnou z linky více než 11 000 kilometrů
dlouhý, pravděpodobně nejdelší let ve svém „životě“
/pakliže nebude průběhem času prodán třeba zpět do
US či Austrálie/. Je
jasné, že na rozdíl třeba od aut, kde mohou být relativně
i zásadní problémy, které se vyřeší během záruční
doby, u letadel to prostě nejde.
Samotný
let je možné
komentovat pouze v superlativech. Poslední generace
Boeingů 737 NG pro krátké a střední tratě je od
interkontinentálních letounů
rozdílná především pouze roztečí sedadel a
doletem. Vzhledem k tomu, že nás letělo méně než
dvacet /kompletně i s rozšířenou
posádkou/ bez problému jsme i s výraznou
palivovou rezervou zvládli
celou trasu mezi Seattlem a Bratislavou s pouhým jedním
mezipřistáním v Keflavíku na Islandu.
Největší
viditelný rozdíl mezi klasickými 737 a New Generacion je v
kokpitu. Desítky malých, většinou jednoúčelových kontrolních
přístrojů, je zde soustředěno do několika velkoformátových
displejů, které nejen srozumitelněji informují piloty v širších
souvislostech, ale umožňují i přizpůsobit přepínání do
různých módů a tím přispívat k maximální pohodě
posádky. /Horší už jsou pro fotografy, protože často velké
plochy displejů i přes antireflexní úpravu nezabrání nežádoucím
světelným odrazům/. To co není vidět, jsou především
zcela nové navigační prvky, které umožňují bezpečný průběh
letu i za velmi nepříznivých podmínek.
Létání
v létě, v blízkosti Severního polárního kruhu má
jednu velkou výhodu. Skoro stále je světlo a není li výraznější
oblačnost, můžete si dosyta prohlížet okolní krajinu. Zatímco
směrem do Seattlu jsem z Kodaně odletěl zhruba před 16
hodinou a do cíle jsme dorazili v 16 hodin, tedy celou
cestu jsme v podstatě letěli s časem, zpět jsme ze
Seattlu odletěli v půlnoci. Díky tomu, že jsme letěli na
sever, již zanedlouho tma zmizela a opět jsme celou trasu překonali
za denního světla. Stmívat se začalo teprve nad Brnem. V doslova
v reklamním západu slunce dosedlo „éčko“ na přistávací
plochu letiště Ivanka. Dalších 27 Boeingů pro společnost
SkyEurope by mělo v nejbližších
letech absolvovat stejnou trasu. Toto byl pátý ze šestnácti
pevně objednaných, na dalších šestnáct má SkyEurope opci.
Petr Řezáč
|
