|
Po
vodě západní Evropou - část 3.
Francie
O
tom, že přes Francii poplujeme delší trasou přes Paříž,
bylo rozhodnuto již před vyplutím z Prahy, prakticky jsme to
provedli v belgickém
městě Namur, kde je soutok řek Meuse a Sambre. My jsme pokračovali
po řece Sambre a hranice
Francie jsme propluli u městečka Jeumont. Při přípravě
plavby jsme byli informováni o nutnosti zakoupení lístku s
povolením plout po francouzských řekách a kanálech. U hranic
ani na první komoře jsme však žádnou informační tabuli nenašli
a tak jsme pluli dál bez povolení. Na zmíněné první komoře
s názvem Marpent jsme se poprvé seznámili se samoobslužným
ovládáním plavebních komor. 
Dostali
jsme přístroj o něco větší než mobilní telefon a návod k
obsluze. Při připlutí k následující komoře jsme stiskli u
zvláštního znaku před komorou tlačítko na ovladači a komora
se automaticky uvedla do provozu, napustila se, otevřely se vrata
a signalizace rozsvítila zelené vjezdové světlo. Po vyvázání
v komoře se opět stisklo příslušné tlačítko na přístroji
a komora se opět uvedla do provozu, tzn. zavírání vrat, napouštění
nebo vypouštění a opětné otevření vrat komory. Vše probíhalo
k naší spokojenosti až do chvíle, kdy na jedné komoře po vyvázání
povely na uvedení komory do provozu nefungovaly. Bylo to uprostřed
pěkné krajiny, ale na značně opuštěném místě. S naší
znalostí francouzského jazyka jsme byli bezradní. Vše rychle
vyřešila paní, která obývala domek na komoře, který již nesloužil obsluze ale
k rekreaci. Vlídně nám zamávala, šla k telefonu a za deset
minut přijel autem pracovník povodí, který ihned závadu
odstranil a my jsme mohli plout dále. Ve Francii se o údržbu řek
a kanálů stará státní firma VNF (Voies Navigables de France)
a ta také prodává příslušná povolení k plavbě pro rekreační
plavidla. Ochota a vstřícnost jejich zaměstnanců nám několikrát
pomohla vyřešit každý problém s naší plavbou.sebou
868 km po řekách a kanálech Německé Spolkové Republiky.
 V
městečku Landrecies jsme vpluli na kanál de la Sambre ŕ l'Oise
dlouhý 71 km s 38 komorami a v La Fčre na krátký kanál Latéral
ŕ l' Oise spojující
tento systém kanálů s řekou Oise. V tomto úseku jsme měli
snad nejkritičtější den celé naší plavby. Bylo značně
nevlídné počasí, déšť a vítr, několikrát se ucpal přívod
chladící vody do motoru, dlouho jsme čekali na některých
komorách a po vyplutí z jedné komory jsme nasedli kýlem do
bahna. Při vyprošťování a s tím spojených manévrech se přestřihl
ocelový kolík na hřídeli, kterou se nastavovaly lopatky vrtule
pro neutrál a zpětný chod a znamenalo to tříhodinovou opravu.
Na těchto kanálech jsme také poprvé použili ovládání komor
pomocí vjezdových čidel před komorou. Vjezdová čidla jsou umístěna
asi 100 metrů před komorou a loď vlastně protne svým trupem
paprsek vysílaný z jednoho břehu na druhý. Tím se uvede
komora do provozu, připraví se automaticky pro vplutí a po vyvázání
plavidla v komoře se další činnost uvede do provozu
mechanicky. Ve stěně komory jsou umístěny dvě svislé tyče.
Jedna je modrá, tou se uvádí do provozu zavírání vrat a
potom napouštění a nebo vypouštění komory. Druhá tyč je červená
a slouží k nouzovému zastavení všech činností komory Pokud
je na komoře obsluha, většinou se ovládá ručně pomocí klik
a je zvykem, že posádka při zavírání a otvírání vrat pomáhá.
Pokud jsme v některých dnech proplouvali třeba čtyřicet
plavebních komor byl to pěkný tělocvik.
Po řece Oise jsme upluli 104 kilometrů a v městě
Conflans-St.Honorine vpluli na řeku Seine v říčním kilometru
171,1 a vydali se na posledních pár kilometrů
které nás dělily od
Paříže.
Provoz
na řece zesílil a stále častěji potkáváme velké nákladní
a osobní lodě.Po obou březích přibývá zástavba a po čtyřiceti
kilometrech plavby proplouváme předměstí Paříže, vidíme
domek kde Blčriot stavěl svá první letadla, míjíme několik
kilometrů dlouhou továrnu Renault, proplouváme západní předměstí
tzv. pařížský Manhattan s prosklenými mrakodrapy a po obeplutí
Bois de Boulogne se dostáváme do centra města. Krásná nábřeží,
stovky lodí, historické mosty a konečně zblízka vidíme
symbol Paříže – Tour Eiffel. Pro sebe si říkám, tak přece
se to povedlo; z Císařské louky na Vltavě v Praze až pod
Eiffelovku v Paříži. Ale není čas na velké rozjímání,
plavba městem pokračuje, střídají se historické mosty s paláci
, míjíme Grand Palais, Palais Burbon, Palais du Louvre, obeplouváme
ostrov Ile de la Cité s Palais de Justice a Notre-Dame a ostrov
Ile Saint Louis a na ř.km 168,2 odbočíme do staré komory na
kanále Saint- Martin a vplouváme do krásné moderní mariny
Port de l'Arsenal přímo v centru u náměstí Place de la
Bastille. Za 104 franků denně máme přidělené molo, můžeme
používat sprchy, sociální zařízení, prádelnu a přípojku
el. proudu a pitné vody. Máme před sebou tři dny na seznámení
s Paříží a po setkání s našim kamarádem Honzou, který
doplní posádku, budeme pokračovat dále na jih.
Náš nový člen posádky disponoval tím, co nám v první
etapě po Francii nesmírně chybělo a sice perfektní znalostí
francouzštiny. Projevilo se to hned při odplutí z mariny, kdy při
loučení se zaměstnanci vznesl dotaz ve věci povinné platby za
plavbu. Bylo nám vysvětleno, že jsme si ho měli koupit hned na
první francouzské komoře v Marpentu , kterou jsme propluli před
osmi dny a že za nevyplnění a nevylepení toho, čemu říkali
„vignete“, je pokuta až 15.000 franků nebo 7 dní vězení.
Doporučili nám, abychom hned po vyplutí zpět na Seinu
zakotvili asi po kilometru u budovy ředitelství VNF a koupili si
povolení na 30 dnů. Stálo nás 479 franků a mohli jsme
pokračovat dál legálně po tzv. Haute Seine, která nás
po 88 kilometrech dovedla k odbočce na Canal du Loing.
Tady
začíná jeden z nejhezčích úseků naší plavby, kdy
proplujeme celou řadu romantických a klidných kanálů ve střední
Francii, které jsou centrem vodní turistiky. Většina kanálů
v této oblasti byla postavena v 16.století a celý tento unikátní
systém sloužil pro zásobování Paříže. Plavební komory mají
převážně rozměr 39 x 5,2 m a hloubka kanálů je 1,80 m. Výška
mostů 3,70 m při normální výšce hladiny. Je zde řada marin
a kotvišť pro rekreační plavbu, malé a klidné hospůdky,
ospalá městečka a vesnice. Je září a příroda se krásně
podzimně zbarvila, rána zahalují okolí kanálů do mlhy,
kterou se začne prodírat slunce a vytváří na hladině blikající
ohňostroj odlesků. Všude je klid, plujeme takřka sami, je po
hlavní sezoně a jenom o víkendech se dá potkat pár plavidel z
některých půjčoven. Čím víc postupujeme na jih, tím je počasí
lepší a je znatelně tepleji.
Množství plavebních komor z nás už udělalo profesionály
a hravě překonáváme všechny nástrahy při
vplouvání, vyvazování a ostatní práce spojené s
proplavováním. Náš francouzsky mluvící kolega získává od
obsluh komor cenné informace o historii plavby a vodních staveb.
Tito lidé, kteří mají na starost třeba i několik komor a k
tomu nějaký ten zvedací nebo otočný most, jsou různorodým
průřezem francouzské populace. Jsou to muži i ženy, mladí i
staří, bývalí bezdomovci, zaměstnanci VNF v důchodu,
studenti a studentky. V jednom se ale všichni shodli; pokud
hodnotili naší vlajku na zádi lodě s názvem domovského přístavu,
bez ohledu na změny v politické mapě Evropy, byli jsme z Československa.
S tím se asi ještě nějakých pár let nedá nic dělat.
Pavel
Kocfelda
|